NEJSTARŠÍ HISTORIE

V malebné a úrodné polabské rovině východních Čech,  obdařené hojností přírodních, kulturních i uměleckých krás a vroubené věncem Orlických hor, které přes romantická údolí, pole, lesy a skály přecházejí v krásné horstvo Krkonošské. V této krajině poseté pomníky a spoustami malých křížků jako památkou prusko-rakouské války v r. 1866, v kraji selských vzpour za dob roboty, v kraji našich spisovatelů – Aloise Jiráska, Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena a Václava Raise, v kraji rozvinutého průmyslu, vyspělého zemědělství, lesního hospodářství a hornictví se rozkládá na soutoku řek Orlice a Labe východočeská metropole Hradec Králové. Pohled na Prahu nebyl by ničím bez panoramatu Hradčan a Hradec by nebyl Hradcem bez Velkého náměstí s Bílou věží a ochozem nahoře, s velebnou katedrálou Sv. Ducha a blízkým barokním kostelem p. Marie. Věže těchto chrámů za pěkného počasí nakukují až do našeho kraje, do rodiště našich předků.

Katedrála sv. Ducha v Hradci Králové

Dáme-li se na východ směrem z města přes Slezské předměstí a Slatinu, ocitneme se v Černilově, Výravě, Libřicích, Lhotě Králové, Českém Meziříčí. Cestou z Českého Meziříčí v nížině mezi stromy zahlédneme nám tak známou věžičku kostelíka v Pohoří, která nás vždy první uvítá z našich cest.

pohled na Pohoří

Jdeme tedy cestou z Českého Meziříčí přes kousek pole a bývalou zelnici a už nás vítá naše obec – POHOŘÍ. Hned na kraji obce nás staví železniční závory. Stavba dráhy na trase Choceň – Meziměstí byla provedena v letech sedmdesátých minulého století a první zahajovací jízda byla provedena 25. července 1875.

Jsme tedy konečně v Pohoří. Jak a kdy vzniklo - mnoho zpráv o tom není, ale řekněme si alespoň to, co vypráví lidová pověst:

Pohoří a Pulice

Svého času obě tyto obce měly být jedinou obcí, která měla hezké jméno Líce. Při práci na poli nacházeli rolníci skutečně zbytky základů po starých stavbách. V jedné usedlosti bydlela prý lakomá hospodyně. A jak tehdy bývalo zvykem, přišel do stavení žebrák a prosil prý o almužnu. Milá selka se na žebráka obořila, ať jde raději něco dělat a ne žebrat, ona že také musí dělat a že sama také nic nemá. Žebrák selce prý poděkoval za její dobročinnost a věšteckým hlasem ji pravil: “dobrá ženo, když nic nemáš, ať tedy doopravdy nemáš!” Zanedlouho usedlost zachvátil požár a od něho chytila a vyhořela celá polovina vsi Líce. Znovu vzniknuvší osadu na požářišti pojmenovali Pohoř (pohořela). A druhé polovině původní obce Líce, jelikož jí zůstalo jen půl, zůstalo jméno půl Líce = Pulice.

Druhá varianta jména Pohoří vznikla asi od polohy vesnice, poněvadž leží skoro na úpatí Orlických hor.

Jedna část políček ode vsí na stranu jižní až k polím Opočenským, druhá část pak na sever, kdež pod rolemi luka až k Bohuslavským lukám docházejí. Mezi lukami teče od východu k západu potok Zlatý Crk, jenž jest díl Zlatého Potoka. Na východ hraničí Pohoř s Puličkami a s polemi od kuž. dvora Pulického. K západu jsou zelnice občanů Pohořských a po obou stranách obecní lučiny docházející vpravo k Bohuslavským vlevo k Meziříčským pozemkům.

Staré stezníky: od Nového Města přes Vršovku (roh Halína) na "Pelíškův most" v Pohoři a odtud ke Lhotce, Vranovu a t.d. ku Hradci. Jiný, kudy jezdili od Šestajovic na robotu: Snad mimo Roheniček přes luka podle "Náhonka" co teď č. 28 a po Náhonku až do Bezděka na stav rybníka a do Podzámčí.

Pan Josef Bašek, rolník v Pohoří čp. 94, měl od svého mládí zálibu v historii a lidovém kronikářství. Pátral v Praze v Archivu země České, v nadačních listinách města Dobrušky, v zámeckém archivu v Opočně. Opsal několik záznamů týkajících se Pohoře a zde jsou:

• první zmínky o vsích Pohoří, Příčně a Pulicích nalezeny v nadačních listinách města Dobrušky, pánem Dobrušským na panství kostelům vydaným v letech 1361, 1367, atd. Za vlády Karla IV. bylo 12. listopadu 1361 majitelem opočenského panství Sezemou z rodu pánů z Dobrušky, který pochází od rodu Drslaviců, potvrzeno, že ze vsi Příčná (Příčno) se bude dávat 12 kop grošů na vydržení P. Domka, který byl dobrušským plebánem (kněží a správce farnosti). Tento obnos se bude dle listiny, kterou stvrdil arcibiskup Arnošt z Pardubic 18. listopadu 1361, vybírat počínaje od sedláka Vaňka, jehož pozemek ukazuje a naznačuje hranice vsi, od druhé vsi jménem Pohoř, bez rozdílu všech poplatníků veských. Tento zápis nám dokladuje, že Pohoří a Příčno byly oddělené vsi. Na konci 15. století však Příčno zaniklo a s největší pravděpodobností bylo jeho území spojeno s Pohořím. Podle Sezemova narovnání musela celá ves nasbírat těch 12 kop grošů a pak je vyplatit na sv. Jiří a na sv. Havla. Dalších 12 kop grošů se vybíralo ze vsi Skalice, jinak též z Čibuzi nedaleko Smiřic.

• ves Příčná nebo Příčno – roku 1361 páni Mutina a Sezima z Dobrušky dali k faře Opočenské 6 prutů role ze vsi Příčna (fara tehdy u kostela P. Marie). Též známo jest, že stávaly dva rybníky směrem k Meziříčí (velký za mostem a dráhou na meziříčském poli a druhý menší na poli nynějších Zbytek a sahal až po Koutského Němečka). Obec Příčno zanikla husitskými válkami a připojena k Pohoří.

• bývalé veliké panství Opočenské složeno během as 5 století z více menších panstvíček a statků. V roce 1450 obsahovalo pouze toto: Hrad a městečko Opočen, město Dobruška, vsi Pohoř, Pulice, Hradiště (snad Chábory), Kamenice, Milčany a dvůr manský Srub či Zmrhalovice nad Milčany.

• archiv Dobruška – v tuto dobu koupil od Jana hrad Opočen Mikuláš ml. Trčka z Lípy za 20 tisíc forintů uherských s vesnicemi Pohoř, Pulice a Semechnice, dále Dobrušku, Křovici, Kamenici, Mělčany, Příčno, Radliště, Trnov a Domašín. Roku 1495 přikoupil též dvůr v Pohoří. Patřil mezi nejbohatší rytíře. Ale šťasten nebyl. Manželku jeho, Kateřinku z Kosti kázal zazdít, protože mu nebyla věrná, milce jejího zemana Šánovce, který u něho sloužil dal stíti a bábu, která je spolu sváděla dal zaživa zakopat. Potom ho prý nikdo za celý jeho život neviděl se usmát.

• V Pohoři býval dvůr poplužní, neboť r. 1495 Burjan z Plotiště dědictví své v Pohoři: dvůr poplužní s poplužím, dědinami, lukami, rybníky a lesem v Halíně, i s dvorem kmetcím, na kterém Havránek seděl..., jak mu dsky od Jiříka a Pavla bratří z Hrádku svědčí prodal Mikulášovi ml. Trčkovi z Lípy za 275 kop grošů českých. Snad to byla část nynějšího dvora Pulického, která kdysi byla od Pohoře odkoupena.

• V Pohoři seděli též "Sendražští ze Sendražic". Snad tam měli jen nějaký grunt selský. R. 1558 "Jindřich Sendražský ze Sendražic a v Pohoři" na místě Jindřicha, Kateřiny a Anny, děti po Janu Sendražském ze Sendražic bratru jeho, kterého Zámrský zabil, obsílá Václava Zámrského ze Zámrsku (u Chocně) a na Vranově. Původní sídlo šlechtické rodiny Sendražských ze Sendražic byla tvrz Sendražice, původně Sendražice u Smiřic (v Hradecku). Jejich znakem byl zlatý štít, v něm krkavec, zlatý prsten v zobáku držící. Rod ten žil v Čechách do r. 1730. Potom přestěhovali se do Pruského Slezska, kdež se poněmčili a psali se: Hrabata Sandretzky von Sandraschütz.

• 1560 - ze vsi muselo být placeno 5 korců a 3 věrtele žita na kněžské desátky plebánům dobrušským. V té době obec stále spadala pod dobrušské děkanství.

• ještě r. 1572 a 1589 uvádí se Jindřich Sendražský ze Sendražic v Pohoři.

• roku 1581 nalézáme v Pohoří Hendrycha z Medonos v Pohoři. Byl to nepochybně Hendrych Něnkovský z Medonos, kterého v Přepyších na větším dvoře nalezneme (P. Flesar: District Opočens.) Znak Něnkovských z Medonos byl: štít křížem na čtyry pole rozdělený, z nichž hoření levé a dolení pravé byly červené, druhé dvě bílé. Medonosy leží severovýchodně od Mělníka.

• roku 1598 za urozeného pána Krištofa Václava Trčky z Lípy na Opočně a Smiřicích bylo v Pohoří rolí 23 lány a 9 prutů. Lidí usedlých 26 osob (hlav rodin). Platili úroku (nájmu) na sv. Jiří 1744 grošů a na sv. Havla 1803 grošů. Pro paměť jména těch usedlých: Marek Pavlátův, Jan Hastrdlo, Matouš Baškův, Matěj Tůma Pavlíkův, Petr Zavadil, Petr Měkšák, Martin Doležal, Jan Nečas, Jan Vrzákův, Vondra Vrzák, Jan Charvát, Eva Machová, Michal Hastrdlo, Řehák Tovka, Jan Pšeničný, Jan Mareš, Václav Kouckej, Jan Svatoň(ů) později Bartoň, Petr Střížů, Dorota Pilná, Jára Šafář, Jan Zajíček (pozn. – koncovka u jména –ův znamenala větší živnost). Na obci vystaveny a neplatí žádného platu vrchnosti tito: Dorota Čápka, Michal Želivský, Pavel Tesař. Později v berní rule jsou již uváděny obyvatelé s gruntovními chalupami.

• Purkrechty Opočenské – tak čteme v pozůstatcích desek zemských II 475, že v Pohoří dvůr poplužní s platem, dědinami, lukami, rybníky, lesem v Halíně i s tím dvorem poplužním, na kterém Havránek seděl, jak mu desky od Jiříka a Paula z Hrádku svědčí, prodal Burián z Plotišť za 275 kop grošů Mikuláši Trčkovi z Lípy. Snad to byla část dvora Pulického, která byla kdysi od Pohoře vykoupena. Dvůr Pulický se utvořil z jedenácti zemědělských usedlostí.

• 1630 - když panství Opočenské přešlo na Colloredo Mansfelda, bylo v Pohoří ještě těch 26 usedlostí, ale z předem jmenovaných se uvádějí již jen jména Hastrdlo, Bašek, Vrzák, Mareš a Svatoň. Je zajímavé, že se tato jména udržela v Pohoří prakticky až do teď. Před našima očima však z těchto rodů končí rod Vrzáků, Marešů a Svatoňů.

• Švédové v Čechách – 1639 - na vydržování vojska švédského vedeným zrádným generálem hrabětem Hodicem Moravanem, musela obec Pohorská zaplatit Hodicovi 2905 zlatých 28 krejcarů.

• 1651 - v tomto roce byl pořízen jeden z nejcennějších dokumentů pro historický výzkum obyvatelstva celého království českého - tzv. berní rula. Opočenské panství již touto dobou nepatřilo rodu Trčků z Lípy, ale rodu Colloredo - Mansfeldů. Podle berní ruly jsou ve vsi Pohoří usazeni tito: Sedláci Lukáš Hemelík (týž má gruntovní chalupu), Pavel Bašek, Václav Ryšavej, Jiřík Čáp (má gruntovní chalupu), Jan Mrázek (má gruntovní chalupu), Jakub Vrzák, Jarolím Kuncký (má gruntovní chalupu), Adam Ligastro, Bartoloměj Svatoň (má gruntovní chalupu), Matěj Nejedlý, Martin Bachman, Martin Kubíčků, Martin Čechovský, Matěj Špáta, Jan Macek, Marek Vrzák (má gruntovní chalupu), Andres Rabický, Jan Petrů (má gruntovní chalupu), Jiřík Sochora, polesného gruntu měla užívat paní Rašínová. Zahradníci: Martin Filip, Samoléna Daňková, Mikuláš Bachman, Lukáš Hrzan, Matouš Krkneš, Jan Vrzák, Jiřík Kurčík, Mikuláš Dědic, Matěj Vlach, Samuel Bubík, Jan Janoušek, Martin Krčmář. V obci se nacházelo dle záznamu jedno rozbořené a pusté stavení, a to "Humburský stavení". Celkem patřilo usedlíkům v obci 801 rolí lánů (1 lán už se v té době rovnal 18,1 ha) polí. Bylo zde 85 potahů, 118 krav, jalového dobytka celkem 133 kusů, 157 ovcí a 61 sviní.

• 1653 - Podle opočenského urbáře je zde zaznamenáno již 39 usedlých, tedy hlav rodin. Oproti roku 1651 by to měl být přírůstek obyvatel.

• V červenci 1758 se pruský král se 16.000 vojáků usadil mezi Pohoří a Opočnem a po 8 dní spásal osení, co nespásli, pošlapali a lidem pobrali dobytek.

• 15. května 1770 vláda zavedla místo verbování na vojnu systém rekrutů.

• V roce 1837 bylo v obci zaznamenáno 98 domovních čísel, tedy tolik zde bylo domů.

Citace z listů Aloise Beera z Dobrušky, sešit s názvem Pohoř (originál uložen ve vlastivědném muzeu v Dobrušce):

Pohoř jest sloučena s Příčnem již odpradávna, jest prvstva na Dlouhá ves podél silnice kde se křižuje mezi hostincem obecnim a školou starou u ktery stoji kaple od r. 1860 a proti škola nová velka ovšem časová. Kromě podelni silnice jest ulice jedna od kaple vlevo "dolu" (ku dráze, k zelnicim), druhá ulice vede od hostince opět vlevo "nahoru" (k Bohuslavicum k Pulici). Pohoř podoba se zahradě; mimo zahrad ovocnych a kuchynskych jest posazena stromovim: slivy, hrušně i jabloňe, hojnost vrb a mnoho stepilych topolu, to vše čini krásu básnickou, zlašt při svitu měsice. Ať se hledi na Pohoř bokem neb čelem zdá se byti umělý háj neb sad; byla již ve 13 C k Dobrušce podřizena; mival pleban dobrušsky přijmy od kmetu jak z Pohoře tak z Přična, které se "zlatym potokem" dělilo, (nyni Pohoř); jest proslula zelnicemi velmi daleko, na vše strany; skrze Dobrušku a to kolem mne trvá vývoz as 14 dní dnem i noci koncem Rijnu a začatek Listopadu. Bývaji povozy do Kraliku, Lanškroun, Litomyšle, které cestou ve městech prodávají, pak na těchto tratích veškere vesnice si odvážejí "zelí pohořské"; z Pohoře jest moc osob učenych ne umělych a vzacnych ve světě, také v Dobrušce počala slečna Ana Šolcova v Mešťanské škole vyučovati, anať ma bratra profesora v Karlině, letos. Dobruška jest s Pohoří spřízněná, totiž: Pohoř pustila si c.k. hrebčinec před r. 1850 a Dobruška vypudila okresní úřad r. 1859, pak za drahé penize proň jezdila a posud ho nemá a mýti nebude! To stjí as 50.000 zl.

vlevo nahoře Šenkýř kapelník, vpravo nahoře Čtvrtečka (Alois Beer z Dobrušky, rok 1893)

Pulička pozusáva se z čísel: statek, hospoda a chalupy patří k Pulici, ač těsně hraniči s Pohoři. Krásného pohledu skytá se pěšinou z Puliček do Dobrušky a sice Pohoří od Náchoda až horstvo Kralické, viděli Rezek, Spi, Sendraž, Mezilesi a Nový Hradek, hojnost stromů a lesu, tratě poli a luk a Prušakům lépe navštěvovaná hora Vrchomezi, Deštna, vrchy Kumstadske a Kralické. Toto horstvo souvisi s nižším horstvem Klacka atd. Pulička jsem kreslil odpůldne právě hral zbor hudců na Opočně zastavenička Aninkam a Annam, že mě teměř zvuk neušel; jsou v obvodu děkanství Dobrušky.

mapa Puliček a začátek Pohoře (Alois Beer z Dobrušky, rok 1893)

Poloha Puliček:

číslo 1. Hastrdla vysloužilec
číslo 2. Jakl vysl. hulán (jízdní voják)
číslo 5. bývala panska sýpka as před 200 lety z niž jest obydli "stateček" = zahrada; ostatni chalupy nemaji pozemku
číslo 7. hospůdka Vilikovský
a - silnice k Velkému dvoru (dnes Pulický dvůr u Dobrušky)
b - silnice k Opočnu
c - silnice skrze Pohoř k zelnicím
d - struha stale vody pitné teče od Velkého dvora skrze Pohoř do "zbytek", v Pohoři jest tato bystřina již loužovita
vedle struhy jest pěšina z Puliček do Pulic kolem dvora Velkeho

Pulička, na mapě výše číslo 7 (Alois Beer z Dobrušky, rok 1893)

vchod a začátek do Pohoře, vlevo čp. 60 na mapě (Alois Beer z Dobrušky, rok 1893)

Pohořské zelnice

Na dolejším konci Pohoří směrem k Českému Meziříčí se nalézal pozemek o výměře asi 80 korců (as 23 hektarů), na kterém před 100 lety rostla v bahništi jen třtina (rákos) a křoví. Toto bahniště poskytovalo útočiště mnoha ptákům. Přebrodit toto bahniště bylo nemožné Chtěl-li tam kdo přijíti, musel si vzít kus lávky, položit ji na vršek a po ní přecházeti. Smekl-li se z lávky, octnul se až po pás v bahně. Proto byl z bezpečnostních důvodů oplocen. Vůkol pak na obecních pastviskách pásal obecní pastýř (slouha, slouháček) mladý koňský a hovězí dobytek. Stalo se vícekrát, že některé dobytče plot přeskočilo, do bahna zašlo a se propadlo aniž lze bylo jej vysvoboditi. Že o tento pozemek neměl nikdo zájem dosvědčuje i to, že při katastrálním měření za císaře Josefa II. ani měřen nebyl.

Jelikož lidu přibývalo a polností ubývalo, rozhodli se občané Pohoří přeměnit tuto bažinu na úrodnou půdu. S prací začali od vsi. Pomocí velkých, hlubokých a širokých příkopů začali postupně bažinu odvodňovat. Z těchto příkopů pak byla voda odváděna do hlavního příkopu, který vedl středem bahniště. Teprve po odvodnění se mohlo začít s odstraňováním křoví, rákosí a všech porostů. Plodinou, které se zde velmi dařilo, bylo zelí. Vznikly "staré zelnice" (ty byly první). Později rok po roku přibývalo nových a nových parcelek a během 50. let 18. století bylo celé bahniště včetně okolních pastvišť proměněno v úrodné zelnice. Říkalo se tam "Na Křtině" - chybně od třtiny, která tam zůstala.

Z obavy, aby obdělávatelé o těžko zpracované zelnice nepřišli, se usnesli roku 1829 za rychtáře Josefa Prokopa a početvedoucího Václava Effenberka, aby jim tyto zelnice do dědičného nájmu byly ponechány. V roce 1831 vydala zemská vláda povolení, načež chalupníci a později i sedláci tyto zelnice za dědičné zakoupili. Roku 1846 bylo ještě 20 dílků obecního pastviště prodáno a v zelnice proměněno. A v roce 1850 bylo již na 200 zelnic, z nichž nejmenší měl 200 sáhů a největší 800 sáhů výměry. V této době nebyl snad žádný gruntovník, který by alespoň jeden dílec zelnice neměl.

Celé to návrší prostoupeno jest vřídelním kamenem sádrovým a nacházelo se zde donedávna mnoho pramenitých studánek. Do jedné z nich prý běhával laufer (běhoun) knížete Rudolfa C. M. z Opočna pro vodu k pití. Pod zelnicemi při hranicích Bohuslavských jest silný pramen či jezero Litá, z něhož voda v kotoučích se vyvýrá a nikdy nezamrzá. Dříve býval ten pramen ještě silnější, však když v létech 188x správec Jarkovský na blízkých Hrobkách počal skálu lámat, prolomil se pramen v lomě a tento Litný ochabl. Zároveň ztratily se téměř všecky studánky na Křtině a několik zelnic se propadlo.

Zelí se vozilo většinou koňmi nebo kravami na Opočenské nádraží, odkud putovalo do celého státu. Když nebyl odbyt, jezdilo se na trhy do Náchoda, Rychnova nebo Dobrušky.

Po vzniku JZD je začalo všechny obhospodařovat JZD.

e starých záznamů jsme se trochu dozvěděli, jak asi naše Pohoř vypadala ve 13. století, jak se ji dříve říkalo. O skutečném vzniku zatím zprávy nejsou. Je však možné, že ve velké sbírce listin a různého písemného materiálu v zámeckém archivu na Opočně by se nechaly zjistit zprávy dosti zajímavé. K tomu bylo by potřebí hodně času a také peněz. Každá návštěva se platí za úřední úkon a jednou návštěvou se mnoho nepřebere, nepřečte a nenajde.

Tímto nejsme s historií Pohoře u konce. Zachytili jsme jen tak obrysy obrázku a chceme-li míti obrázek jasnější a dokonalejší, musíme dokreslovati podrobněji. Podívejme se tedy znovu do minula a všimněme si té naší dědinky lépe:

Pohoř víska zapadlá v zelení stromů, mohutných to starých olší, topolů a dubů, které s vrbami lemovali protékající potůček, jež svůj život bral a dosud bere z jezírka u Pulického dvora. Tento potůček se klikatil v různých zátočinách, rybnících a močálových olšinách až regulace za našeho života r. 1928 udělala této romantické cestě Zlatého crku přítrž.

Nebyl zde kostel, hřbitov, škola ani dráha nebo silnice. Jen snad zemská stezka procházela obcí od Náchodského průsmyku přes Krčín k Vršovce a z Vršovky přímou cestou k nynějšímu Opařišti. Brodkem přes řeku po vsi dolů, kde asi Mervartovou usedlostí odbočovala ze vsi ven. V těch místech stávala osada Příčno, která se snad nacházela na nynějším dolním konci Pohoře a směřovala směrem k Bezděku, tj. k Opočenskému nádraží a asi v polovině dnešní železniční trati (která tu dříve nebyla) přecházela na malou louku po stavbě rybníku za meziříčskou drahou, který dnes je proměněn v úrodné pole. Směřovala k lesu Machovu a dál na Hradec.

Při této stezce vedle malé louky, na takzvaných pastvištích, které se r. 1930 zalesnili, se pravděpodobně nachází pohanské pohřebiště. Jak mi říkal p. Bašek, byly při kopání děr pro stromy nalezeny popelnice aj. věci a nálezy zaslány do Prahy. Zda bude prováděn další průzkum se zatím neví.

Po dnešních silnicích nebylo tehdy ani zdání. Vznikaly teprve v minulém století. Silnice po vsi a k Opočnu byla vybudována v letech 1830 – 1859. Práce pokračovaly zvolna, kámen se musel navážet dobytkem, auta nebyly a silnice rovněž ne, jezdilo se měkkým terénem. Silnice k Českému Meziříčí se dělala tvrdší, hlavně pro dovoz řepy k cukrovaru, a to v roce 1881. Silnice k Bohuslavicům se stavěla v roce 1864.

V 16. století bylo v Pohoří 26 usedlostí. Byly stavěny ze dřeva a ve 2 řadách. Mezi nimi musela zůstat průlina 80 sáhů široká (podle tehdejšího nařízení), aby vojsko mělo volný průchod. Vojska tehdy táhla v houfech a ne jako dnes v pochodujících útvarech. Jednotlivá stavení byla tedy daleko od sebe. Mnoho jich ale nebylo a proto by hromadný požár nemusel přicházet v úvahu. Teprve v pozdějších dobách se chalupy stavěly jak stojí v zápisech (v průlinách mezi statky) a říkalo se jim “na obci”. Těch rychle přibývalo, neboť dle zvyku hospodářství doma zůstal jeden a druzí dostali kousek pole obyčejně vzdálenější. Nebo trochu peněz a tak se postavila dřevěná chalupa na obci a chodilo se do práce. Časem se pole přikoupilo a tak vznikly po celé vsi uvnitř obce i chalupy s 20 korci polnosti. A také opačně z mnohých statků se staly chalupy s rozsáhlými budovami a poli. Ze starých dřevěných statků se již nezachoval dnes ani jediný.

Řeka, lépe řečeno náhon, nesoucí jméno Stříbrný potok (od nádraží k Meziříčí) byl uměle zhotoven. Jeho prvotní tok byl směrem od nádraží k Pohoří, byl menších rozměrů a protékal mezi Suchánkovými a Kubíčkovými.

V roce 1920 byla zavedena do zdejší obce elektřina, jejíž náklad činil 320.000 Kč. Obnos byl rozvržen dle výměry zemědělské půdy na jednotlivé zemědělce a sice 500 Kč na 1 ha půdy. Obec sama převzala úhradu 100.000 Kč a bylo ji nutno uhraditi půjčkou.

Pod zelnicemi na hranicích Meziříčsko-Bohuslavských stával mlýn, několik kusů pískovce z mlýnských kamenů a ve struze kusy tesaných dřev a několik vodních jehel jsem tam sám viděl. Šla-li naň voda z Lité neb z Křtinského návrší, nevím možné je i to druhé, pomineme-li, že bylo na návrší tom mnoho pramenů a to dosti silných. Kdo tam as byl a kdy mlýn ten zanikl, neví se. Jiný mlýn prý byl ve vsi, teď č.27, voda naň šla z rybníka Bezděka; držel ho jakýs Pelíšek, přes potok pne se posud starý kamenný "Pelíškův most".

Dnešní zemědělské stavení Josefa Kubíčka čp. 27 mělo svého slavného předchůdce. Stál tu prý mlýn pana otce Pelíška poháněný mlýnským vodním kolem z náhona tekoucího od nádraží. Přes potok se muselo brodem. Pan otec chtěl usnadnit zákazníkům - mlečům z Meziříčí - cestu a proto postavil přes potok zděný most. Při regulaci potoka byl vyměněn za betonový. Od Pelíškova mlýna se zbytku dolejšího konce Pohoře humorně přezdívá Pelíškov a lidem Pelíškováci.

Pelíškův mlýn v Pohoří

Pak ještě jeden mlýn se nacházel směrem ke Zbytkám na zelnici Jana Slezáka. Slezák si při stavbě stavení navozil ze zelnice mlýnské kameny a jiný materiál do gruntů.

Na starých pohlednicích byla vyobrazena Pohorská rychta. Byla tu znázorněna zahrada pí. Hornychové (Zemanská), ovšem neprávem. Pravá rychta Baškovská (čp. 34, zbořena 1904) se nacházela v dnešní usedlosti paní Dvořákové dole proti Kubíčkovým (dříve V. Hladík, v roce 2008 bydlí Maulisovi). Byla to jediná stavba svého času v celém okolí o jednom poschodí a pavlačí v průčelí a nápisem ve štítu: “nákladem Jana Baška 1792.”

Baškovská rychta

starobylý statek patřící p. V. Baškovi (rok 1793)

starobylý statek patřící p. V. Baškovi (rok nezjištěn)

statek Stuchlyka č. 22 = 34 (Alois Beer z Dobrušky, rok 1893)

Sroubek k číslu domu 7 v Pohoří - Bašek, desátník dělostřelců
z r. 1849 - 1859 v Uhřích a ve Vlašich
(Alois Beer z Dobrušky, rok 1893)

stodola as 200 r. k číslu 74 qui nato prof. Vaclav in Gymnasia Karlin v Pohoří
(Alois Beer z Dobrušky, rok 1893)

vrata z dvora do pole v čísle 74 (Alois Beer z Dobrušky, rok 1893)

Takých a podobných vrat se dosti zachovalo. Za stodolou nachazi se louž, ktera nikdy nevyschne.

policajt Pohoře (Alois Beer z Dobrušky, rok 1893)

Dvořakův statek (Alois Beer z Dobrušky, rok 1893)

Stražnice č.23 v Pohoří 24.5.1892 (Alois Beer z Dobrušky, rok 1893)

Také pivovárek zde měl být a to na místě nynějšího čísla 47. Od něho snad na památku dostala obec do znaku na razítka formandský vůz s párem koní a kočím vezoucím do krčmy tři sudy piva. Razítko s tímto znakem (vyobrazení viz níže) bylo používáno do roku 1945, kdy ho nahradilo razítko MNV.

Müllerova mapa Čech (1720) - pravděpodobně první mapa, na které se naše obec vyskytuje.

Müllerova mapa Čech (rok 1720)

První vojenské mapování (Josefské) provedené za vlády Josefa II. Mapa se nachází ve Vojenském historickém archivu ve Vídni, poněvadž v té době byla Vídeň hlavním městem. Je to první podrobnější zkreslení krajiny českých zemí. K jednotlivým sídlům existují podrobné zápisky o obyvatelích (jejich jména kvůli verbování), cestách (šířky cest), budovy, stav dobytka, dále popisuje krajinu atd. Tvorba této mapy navazuje na zápisy v naší kronice, kde je uvedeno, že pošlapali obilí a tak pravděpodobně krokovali základní vzdálenosti.

První vojenské mapování (Josefské) provedené za vlády Josefa II. (rok 1764 - 1783)

Mapa c.k. okresního hejtmanství Novoměstského n/M upravená v c.k. vojenském zeměpisném ústavu ve Vídni (rok 1884).

Mapa c.k. okresního hejtmanství Novoměstského n/M (rok 1884)

Mapa c.k. okresního hejtmanství Novoměstského n/M - detail Pohoří (rok 1884)

Josef Tomáš, starosta obce - podpis a razítko obecního úřadu Pohoř

detail razítka obecního úřadu Pohoř

Další historická razítka v obci:

Josef Šimůnek - obchodník (rok 1904)

tělocvičná jednota Sokol - v Pohoří u Opočna (rok 1913)

čtenářská beseda Pohoří (rok cca 1930)

sportovní klub v Pohoří (rok 1936)

Václav Brich - kovář - Pohoří (rok 1952)

Sigillum civium Pohorensium

Sigillum civium Pohorensium - pečeť obce Pohoří

Přechodným rokem 1945 zaniká razítko i pečeť obce Pohoří, která je zobrazena na předchozím obrázku. Pro zájemce jsou znaky obcí bývalého okresu Opočenského nahoře na fasádě opočenského poštovního úřadu (dříve byl v 1. poschodí berní úřad), znaky obcí jdou i do postranní ulice.